Basra: tři války za třicet let a zklamané naděje

     4.1.2008   Mladá fronta DNES

     Tohle už jsem tady jednou viděl. Mršiny rozpadávajících se tanků a obrněných transportérů v poušti u Basry. Pancéřové věže mají mrtvé oči po urvaných poklopech. Odnesl je výbuch. Hlavně visí sklesle k zemi jako muž, který ztratil sílu. Tohle už jsem tady jednou viděl. Stejný obraz, jiná doba. Bylo to po jiné válce. Té s Íránem.

     "Za posledních třicet let jsme tady měli tři války," říká asi padesátiletý Iráčan, který nechce z obavy před šíitskými radikály ovládajícími město říct své jméno. "Zbytek byl úpadek. Tady je těžké mít ještě naději." Přesto spousta lidí sní o Basře jako o nové Dubaji. Jen čas ukáže, jestli to není jen blouznění.

     Šíitští vůdci tady vykřikují hesla o novém chalífátu a nové říši, guvernér provincie Basra vidí, jak se v nově postavených mrakodrapech blyští slunce. Nová arabská metropole. Tohle už jsem tady také jednou viděl. Po osmileté zničující válce s Íránem jsem si ve čtyřhvězdičkovém hotelu svítil svíčkou a splachoval prach minerálkou z láhve. Elektřina většinu času nešla a voda netekla. Pokoj číslo pět hotelu Arabian Gulf měl nádherný výhled na řeku a v rohu díru po střepině granátu. Město smrdělo bahnem. V kanálech, kvůli nimž se Basře říkalo Benátky východu, hnily odpadky. Existovaly však smělé plány, jež to měly změnit, ale také chaos a korupce. Od těch časů se změnil snad jen letopočet: teď to podle lidí, kteří dobře znají dnešní Basru, není o nic lepší.

     Tohle město má na víc. Dubaj, to by byl dobrý vzor. Nebo Kuvajt. Takový malý arabský New York.

     Mají tady ropu, ropný přístav a datle. Basra plave na ropném jezeře, jednom z největších na světě. Většina z 200 miliard barelů ropy, které mají být pod Irákem, je právě zde. Pětina veškeré ropy Blízkého východu. Dnes tahle provincie dodává -aspoň teoreticky - do Bagdádu devadesát procent ze čtyřiceti miliard dolarů státního rozpočtu. Všechno jsou to příjmy z ropy. A má to být mnohonásobně víc. Vlastně už to tak být mělo.

     Mucha měl rád místní datle

     Jenže tohle město na řece Šatt al-Arab si pro sebe na kusy rvou obchodníci, gangsteři, vojenští velitelé, politici, náboženští vůdci. V boji o kořist jdou často přes mrtvoly. Kdo nakonec urve Basru pro sebe, získá velké slovo v Iráku a na celém Blízkém východě.

     Basra. Tohle jméno vždycky znělo. Je druhým nejčastěji zmiňovaným v příbězích Tisíce a jedné noci. Za války s Íránem tady zahynula většina z 1,5 milionu obětí. Byl to Verdun Blízkého východu. V roce 1991 zde Saddámovi řezníci zmasakrovali desítky tisíc šíitů.

     Právě proto, že tohle město mělo vždy naději na skvělou budoucnost, byla jeho budoucností hlavně beznaděj. Datle jsou symbolem. Takové jako tady nebyly nikde na Blízkém východě. "V okolí Basry zrají nejlepší datle, veliké, zlaté a sladké," napsal Jiří Mucha, který tady byl jako zpravodaj BBC za druhé světové války. Když jsem je hledal po jiné válce, našel jsem jen zčernalé, polámané kmeny bez korun trčící ze země jako ohořelé sirky. Celé kilometry zmaru. Tisíce sirek.

     Teď to není o nic lepší. Průmysl a zemědělství je už zase v troskách a kdysi dávno kvetoucí pěstování datlí sotva přežívá.

     V posledních letech byla vyhlášena spousta projektů, ale kvůli mocenským bojům ve městě se mnohé neuskutečnily. Britové sice položili vodovodní trubky za 18 milionů dolarů, ale hlavní nemocnice stále vypouští všechny své splašky přímo do řeky. Hned poblíž je vodárna Bardhíja, která tutéž vodu čerpá zpět obyvatelům města.

     Když jsem odlétal z Basry, probleskovaly zimním oparem na obzoru ohně. Hořící zemní plyn, který uniká při těžbě ropy. Nepřehlédnutelný příklad obrovského, ale často promarněného potenciálu téhle země.