Má první mise aneb jak to vidím po dvou měsících …….
V několika málo řádcích bych se s Vámi, kteří mi věnujete krátkou chvilku, podělil o své dojmy, po zhruba dvouměsíční činnosti v misi MNF-I. Ještě jednou opakuji své dojmy pohledu vojáka působícího zde takříkajíc na základní funkci, což ve stručnosti řečeno představuje obdenní služby na některé z bran základny. Nechci a nebudu Vám popisovat, co je náplní naší práce tady. Ti, kteří jsou zde, to moc dobře vědí a ti ostatní to vlastně ani vědět nemusí. Chci Vám jenom nabídnout pár postřehů, které mne samotného udivily, snad zaskočily, možná překvapily. Vy máte možnost se mnou souhlasit, nesouhlasit nebo něco mezi tím, ale prostě, tak to vidím já.
Irák, země bezesporu zajímavá ať už svou historií, náboženstvím nebo lidmi. Já, bohužel, mám možnost vidět jen naprosto nezajímavý kousek této země obehnaný nekonečným plotem s kilometry ostnatého drátu. Kousek připomínající místy obrovské smetiště, místy staveniště, které brázdí nákladní auta a cisterny archaických typů a značek (zřejmě sem byly svezeny z „civilizovaných“ zemí, kde už dávno dosloužily), ale také moderní džípy s neprůstřelnými skly, střílnami a anténami silnými jako lidská paže. Řidiči jedněch jsou místní. Bez ohledu na počasí, nedbalého oblečení, na nohou nazouváky, jakoby dámské, většinou o dvě čísla menší, nezbytný šamak (šátek) na hlavě, případně i přes ústa a nos. Řidiči druhých snad bodyguardi, snad žoldáci. O jejich „práci“ tady se moc určitého neví. Týpci v kvalitních uniformách, v dobré kondici, s vojenským sestřihem, nezbytné sluneční brýle a žvýkačka. Cítím se před nimi jako obtížný hmyz, kvůli kterému přece nestojí za to vytahovat identifikační kartu z náprsní kapsy a už vůbec ne vystupovat z vozu. Ať už kolem mě projedou jedni nebo druzí, nemluvě o pásové technice, zůstanou po nich mračna zvířeného prachu, který nikdy nemá možnost se usadit, protože neutuchající větřík nebo vítr ho rozhání všude a na všechno kolem. Můžete zavírat oči, zadržovat dech, nepomůže nic. Večer máte oči jako králík a následující den ve sprše vysmrkáte z nosu něco…. Pokud se vůbec do sprchy dostanete, může se tady stát, že vázne zásobování vodou a sprchování je v rámci úspor dočasně pozastaveno.
Jinak jsem z toho mála v Iráku poznal, že jde o zemi levné nafty a superlevných cigaret. Nafta přirozeně, dojde vám to, když se po setmění na „stojce“ na strážní věži rozhlédnete a v každém směru najdete plápolající ropné věže. Osvětlují okolní oblohu a podle mraků nad nimi vznikají zvláštní světelné obrazce. Ale cigarety, proč zrovna ty, nevím. Kuřáci si spokojeně mnou ruce, když vítězně kráčejí s nakoupenými kartony za babku. Já snad začnu kouřit.
Hluk. Celá základna hučí jako velký včelí úl. Nepřetržitě ve kteroukoliv denní či noční hodinu. Zvyknete si, protože nic jiného vám ani nezbývá. Nepřetržité hučení obstarávají stovky generátorů vyrábějících elektřinu pro počínaje topinkovače a konče mnohasetwattovými reflektory osvětlujícími základnu. To je takový hluk na pozadí, ten ovšem pořádně nabírá na intenzitě, když startují letadla z nedalekého letiště, kvůli kterému tady vlastně celá základna vznikla, přelétávají vrtulníky a stíhačky nebo přejíždí těžká pásová technika. Vojenské bidlo a celý korimek se otřásají a spánek po noční směně je vskutku osvěžující. Zvyknete si, protože….
Čeština je dalším rozdílem, který nás vzdaluje okolnímu světu. Anglicky plácáme s minimem slovní zásoby a maximem ručních posunků (až na vyjímky mezi námi). Podobně jazykově vybavených je i většina místních, takže naše vzájemné „rozhovory“ vypadají často jako začínající šavlovačka. Vůbec úsměvné setkání je: na straně jedné Čech – znalost angličtiny a arabštiny nula, vznětlivá povaha versus iráčan – znalost angličtiny a arabštiny nula, vznětlivá povaha. Po krátkých zdvořilostních úsměvech a posuncích oba začnou zvyšovat hlas, až každý ve své mateřštině vykřikuje kde co (no, Čechovi rozumím a ten druhý křičí určitě něco podobného). Končívá to různě. Většinou se povolá britský důstojník, který světe div se, arabsky neumí ani ň a přesto spor plynnou angličtinou vyřeší a urovná. Odtud mé předsevzetí, učím se anglicky. Mám tu učebnici. Jsme tu měsíc a měsíc se motám u první lekce, jako slepice na malém dvorku. A za zmínku stojí i arabské písmo, mezi námi označované jako rozsypaný čaj. Co jsme se z něj většinou naučili jsou číslice 0-9, abychom mohli rozlousknout SPZky na autech.
Ekologie. Doma mám tři odpadkové koše, záchod, co splachuje krátce a dlouze, z letáků ve schránce svazuji úhledné balíky a ty pak děti odevzdají ve škole při sběru starého papíru. Málem bych zapomněl, staré oblečení nosím do obchůdku SOS pro sociálně slabší spoluobčany. Tady vylezu na strážní věž a to čemu u nás lidově říkáme škarpa u silnice (těsně za branou ven ze základny) je v podstatě odpadní stoka na kdeco, především na PET lahve. Ze základny vyjede cisterna, která by u nás už dávno stála na smetišti dějin, plná odpadních vod a výkalů ze septiků a jímek, ujede asi 200-300 metrů od brány, zacouvá kamkoliv podél silnice a jde to ven. Ti zkušenější řidiči otevřou výpustní ventil už 100 metrů za branou a vypouštějí za pomalé jízdy rovnou na krajnici. Hlavně rychle zpátky na základnu a otočit to ještě jednou. Asi budou placeni „od fůry“. A tomu všemu vévodí na horizontu hořící ropné věže dávající obloze popelavý nádech. V noci venku mám kapku u nosu, což je u mě signál, že moc nechybí do nuly a tady utíká tolik tepla jen tak. A kde jsou Greenpeace, asi u Temelína.
Už jenom krátce. Těch pár místních, se kterými se denně setkáváme, jsou zřejmě vesměs chudí „zoufalci“ z Basry, kteří nemají práci a pro příjem několika dolarů (pro ně určitě hodně peněz) jsou ochotni riskovat snad i život. Nevím, kdo přesně jim vyhrožuje, ale možná jsou částí lidí vnímání jako kolaboranti pracující pro okupanty. Věřím však tomu, že to dělají jen proto, aby uživili své ženy a děti. Mimochodem, ženy. Spatřit místní ženu asi nemáme šanci. Jejich postavení je tady asi takové, jako ve většině arabského světa a nepřichází v úvahu, aby se objevily na základně. Zima, je to, co mě poněkud překvapilo. V noci klesají teploty i blízko k bodu mrazu a oblékám si takřka všechny zimní doplňky, co s sebou mám. Soukromí a ponorka. Naše základna je veliká asi jako tři fotbalová hřiště, pohyb z ní ven je výrazně omezený a pro 99 lidí to znamená nutně minimum soukromí a časem určitě „ponorkovou nemoc“. Zatím nic takového nepozoruji, uvidíme, jsme na začátku, přijdou vedra a přece jenom na tohle se cvičit a připravovat nedá. Ale s tím musel každý z nás, kdo sem vycestoval, počítat. Byť někteří z nás se mnou nemusí souhlasit, jsem spokojený s dostatečnou možností komunikovat ať už telefonicky nebo přes Internet, se svými blízkými a známými doma. Že jsme tady už druhý měsíc, poznáte i podle přibývajících nápisů (hlavně na strážních stanovištích) na kdečem, typu „prosinec 07 – červen 08“, „Přáslavice – 73th Tank Batalion“, „Znojmo“, „2.bigo“ apod.). Všichni si krátíme čas dlouhé a stereotypní práce, jak se dá. A právě ve stereotypu spočívá nebezpečí pro nás samotné a pro všechny, kteří spoléhají na naši práci na branách. Ale téměř každý z nás má někde nějaký kalendář, kde si odškrtává dny, týdny a měsíce, hypnotizujeme hodinové ručičky a tlačíme čas, který nám zbývá do konce.
Na závěr jsem chtěl reagovat na některé příspěvky v diskuzích na Internetu pod články informující o dopadu střely do základny českého kontingentu. Ale snad to raději spolknu a budu nad věcí, ti co vědí, by měli stejný nebo podobný názor jako já, s těmi co nevědí, se nemá cenu přít. Přeji nám všem především ve zdraví šťastný návrat domů a šťastná shledání s našimi blízkými.
Aleš Vysloužil
